Šest let poté, co jsme přistáli v Londýně, jsem ztratil svého spoluautora. Dne 1. listopadu 2006 ho otrávili a pod předmluvou této edice Ruska v plamenech se mohu podepsat už jen sám. Podpořte vydání knihu, kterou se zavražděným Litviněnkem napsal Yuri Felshtinsky.
Naposled jsme si s Alexandrem povídali po telefonu. Bylo to 8. listopadu 2006. Kolem páté ráno bostonského času mi volali z moskevských novin Novaja Gazeta se žádostí o vyjádření k šířící se informaci, že Alexandra otrávili. Požádal jsem je, aby se ozvali později a zavolal jsem Alexandrovi. V té době už ležel v londýnské nemocnici. Řekl mi, že zhubl zhruba 15 kilo a že jeho tělo nedokáže přijmout jakékoliv potraviny ani tekutiny. No jeho hlas byl velmi silný. Povídali jsme si 15 až 20 minut, možná i déle.
Objednejte si knihu, anebo vyberte jinou odměnu za podporu klikem na tento link
A byl si jistý, že rozkaz vydal ruský prezident Vladimir Putin. No stejně si byl jistý tím, že přežil a nejhorší už má za sebou. Příliš jsem se ho nevyptával. Tušil jsem, že je příliš zesláblý na to, aby analyzoval situaci a odpověděl na mé dotazy. „O několik dní budu doma,“ řekl mi. „Budeme mít čas promluvit se později“.
Alexander Litviněnko zemřel 23. listopadu. Byl bývalým podplukovníkem Federální bezpečnostní služby, kde svého času působil ve speciální jednotce proti organizovanému zločinu. Byla to jeho profese. Byl to jeho život.
Poznali jsme se v roce 1998. Tehdy prožíval velmi těžké časy. Od svých nadřízených dostal rozkaz, ale poprvé v životě nevěděl co dělat. Rozkaz zněl zabít jistého velmi bohatého ruského žida, který nahromadil slušný obnos peněz během Jelcinovy éry. Jméno tohoto ruského žida bylo Boris Berezovskij. Toho času byl dokonce vládním představitelem – působil jako výkonný tajemník Společenství nezávislých států.
Alexander se nakonec rozhodl. Přišel k Berezovskému a řekl mu o svém rozkazu. Následně s tím vyšel i na veřejnost. Na tiskové konferenci prohlásil, že někteří z nejvyšších generálů FSB jednoznačně porušovali zákon a dávali svým podřízeným důstojníkem nelegální rozkazy.
To byl konec Alexandrovy kariéry v FSB. Vyhodili ho. Poprvé jsem ho potkal v den, kdy se připravoval na tuto pamětní tiskovou konferenci.
Alexander byl velmi energický člověk. Jako atlet nepil ani nekouřil, co je na ruského muže velmi vzácný případ. Dlouho jsme si povídali. Právě jsem přišel do Moskvy, kde jsem nežil od roku 1978, kdy jsem emigroval do Spojených států. Vše bylo pro mě nové a byl jsem připraven naslouchat. Vyprávěl mi příběhy o svém životě celé hodiny. Mnohé jeho příběhy byly děsivé, protože pracoval pro mocnou FSB a žil velmi složitým životem. Některé příběhy se mi ani trochu nelíbily. Byly to příběhy o zvěrstvech, které páchala ruská armáda v Čečensku – o upáleni či pochováváni Čečenců zaživa a také velmi názorné popisy jejich mučení.
Alexander dobře věděl, že dříve či později bude za svou „zradu“ na tiskové konferenci potrestán a že mu nedokáže pomoci ani bohatý a vlivný Boris Berezovskij. Měl pravdu. V březnu 1999 byl Alexander zatčen a uvězněn za smyšlený „zločin“, který podle vlády spáchal před několika lety.
Propustili ho v prosinci 1999, v době, kdy jsem už v Rusku dávno nebyl a Putin se měl brzy stát prezidentem. Od samého počátku Putinova funkčního období se mi nelíbilo, co dělal s Ruskem. Rozpustil horní komoru Ruského parlamentu, opětovně zavedl starou sovětskou hymnu a do nejvyšších vládních pozic dosadil své dobré přátele a kolegy z FSB. Mnohokrát jsem si vzpomněl na jedny z našich prvních rozhovorů s Alexandrem, které jsme vedli v kanceláři Borise Berezovského v Moskvě. Alexander tvrdil, že pokud se Putin dostane k moci, spustí čistky. Nepohodlné lidí nechá zavraždit nebo zatknout. „Cítím to. Zabije i nás. Věř mi, vím o čem mluvím.“ To bylo na počátku roku 2000, krátce předtím než se Putin stal prezidentem. Jak mohl Alexander vědět, že ho zatknou? Jak mohl rozumět Putinovi tak dobře a tak brzy? Vždyť to bylo v době, kdy ho ostatní stále považovali za moderního demokratického lídra.
V té době jsem se věnoval nové studii. Vyšetřoval jsem exploze v bytových domech, které se odehrály napříč několika ruskými městy v září 1999 a vyžádaly si více než 300 životů. Byl to nejhorší teroristický čin, jaký se kdy v Rusku stal.
Přišel jsem k závěru, že tyto teroristické počiny mají na svědomí ruské bezpečnostní služby, které z nich následně obvinili Čečence, aby vyprovokovali Druhou čečenskou válku. Ta se nakonec rozproudila 23. září 1999, krátce po útocích. No bylo v tom i mnoho věcí, které jsem nemohl vědět ani pochopit. Potřeboval jsem na to Alexandra. Proto jsem odletěl do Moskvy, abych se s ním setkal a požádal ho o pomoc. Povídali jsme si celou noc. Řekl mi, že něco velmi podobné explozím z roku 1999 se odehrálo v Moskvě v roce 1994 – těsně před První Čečenskou válkou a předchozími prezidentskými volbami. „Zjisti vše co se dá o Maxovi Lazovskom. Byl agentem FSB a vedl teroristickou kampaň v roce 1994. Pokud pochopíš Lazovskeho – jak pracoval, jak vybudoval svou organizaci – pochopíš všechno. Jurij, ale buď opatrný. Pokud se kdokoliv dozví, že vyšetřuješ Lazovského, zabijí tě. Rychle se dovtípí, že se nezajímáš o rok 1994, ale o rok 1999. No klíčem ke všemu je Lazovsky a jeho systém.“
Moskvu jsem opustil následující ráno, 24. září 2000. odnesl jsem si poznámky, které se staly kostrou naší knihy Rusko v plamenech. Byla to moje poslední návštěva Ruska.
Tutéž noc v Moskvě jsme rozebírali i Alexandrův útěk. Propustili ho z vězení, ale byl pod 24hodinovým dohledem FSB. Dvě auta – v každém byli tři lidé – ho sledovali během dne. Jedno auto mělo službu vždy v noci. Viděl jsem to na vlastní oči, když jsem ho přišel navštívit. V Rusku neměl žádnou budoucnost a jeho další zatčení bylo jen otázkou času.
V květnu 2000 jsem se první a jediný krát pokusil vyjednávat s FSB. Chtěl jsem vědět, jestli se mi podaří dosáhnout nějakou dohodu a získat garanci imunity pro Alexandra. Zdálo se mi, že devět měsíců, které Litviněnko protizákonně strávil ve vězení byly dostatečným „trestem“ za jeho tiskovou konferenci z listopadu 1998. Přes prostředníka, který s FSB neměl nic společného, jsem si dohodl schůzku s bývalým šéfem Litviněnka. Byl nim generál FSB Evgenij Chocholkov
„Nebude jednoduché s ním mluvit,“ varoval mě Alexander. „Je to velmi přísný člověk a bojechtivý generál. Takže při něm buď opatrný. A ještě jedna věc … ve válce utrpěl bombový šok. Když se rozčílí, nedá to najevo, ale začne trochu koktat. Všichni jsme věděli, že když začne koktat, je s námi konec.“
Setkání se odehrálo 22. května v soukromé restauraci na Kutuzovského prospektu, v prosperující čtvrti známé všem Moskvanům. Od člověka, který toto setkání zorganizoval, jsem se dozvěděl, že Litviněnkův život a svobodu bude s velkou pravděpodobností možné koupit za několik milionů dolarů. Abych byl upřímný, očekával jsem, že všechno skončí při pouhém úplatku, jak se to v Rusku často stává.
Před malou restauraci jsem dorazil v 7:30 večer. Na dveřích visela cedule „zavřeno“. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Bylo to útulné místo a uprostřed místnosti už stál připravený stůl. Kuchař, který ten stůl chystal, dostával instrukce od majitele – vysokého muže se širokými rameny.
„Přišel jsem příliš brzy?“ Zeptal jsem se majitele. „Přišel jsem na setkání s generálem Chocholkovem.“
„Ne, ne, jste zde přesně včas,“ odpověděl přívětivý majitel. „Pojďte, vítejte. Jsem generál Chocholkov. “
„Takže tato restaurace je vaše?“ Zeptal jsem se překvapeně. Neplánoval jsem totiž začít tuto konverzaci zrovna restauracemi.
„Ano, je moje. I kuchař je můj. Přivedl jsem si ho z Taškentu. Pracoval pro mě v Taškentu. Víte, býval jsem v Taškentu. “
Hlavou se mi začaly přehánět myšlenky. Taškent. Hlavní město Uzbekistánu. Uzbecká politická mafie. Chocholkov tam byl převelen v dobách, kdy byl Uzbekistán součástí Sovětského svazu.
„Víte,“ pokračoval Chocholkov, „nemám tuto restauraci, aby mi vydělávala peníze. Mám ji pro mé přátele. Je to velmi pohodlné. Je to místo, kde si můžete jít sednout a promluvit si – přesně jako teď my dva. Kde bychom se setkali, kdyby zde tato restaurace nebyla? Na ulici? Mimochodem, můj kuchař je velmi dobrý. Pijete vodku? “
„Piju.“
„Výborně.“
Generál nám oběma nalil první skleničku a rozhovor se začal.
Pokusil jsem se zjistit, zda je FSB připravena nechat Litviněnka na pokoji. A pokud ano, za jakých by to bylo podmínek. Měl jsem jen jediný argument. Litviněnko si už odseděl 9měsíční rozsudek, a to byl dostatečný trest za jeho „zločin“. Pokud by FSB garantovala, že Litviněnkovi neublíží, byl jsem připraven uzavřít dohodu a na oplátku garantovat, že Litviněnko jako bývalý agent FSB nezveřejní kompromitující informace, kterými disponuje.
Generál mi však vysvětlil, že Alexandrovi neodpustí, protože se vzepřel systému. To není dovoleno nikomu. A těch devět měsíců, které již strávil ve vězení, byly pouze začátkem jeho problémů. Vysvětlil mi taktéž, že kdyby on, generál Chocholkov zítra náhodou narazil na Litviněnka, uškrtí ho vlastníma rukama.
Během toho jak to generál říkal, zároveň také ukázal, jak přesně by se jeho ruce chopili Alexandrova krku. Výraz Chocholkovova obličeje, do té doby vcelku přívětivý a klidný, se najednou změnil a začal být děsivý.
Následovala přestávka, která mi přišla velmi dlouhá. Ticho prolomil generál.
„Myslel jsem to o-o-obrazně, samozřejmě jen o-o-obrazně,“ řekl, tuze koktajíc.
„Vlastně,“ pokračoval o něco klidněji, „samozřejmě existuje cesta z této situace. FSB zvykla mít ekonomické oddělení. Zaměstnávalo zhruba 300 až 400 našich agentů, kteří se specializovali v ekonomických záležitostech. Víte, dnes, při vzestupu tržní ekonomiky začala ostře růst také ekonomická kriminalita. Lidé kradou peníze státu, otevírají si kasina, obchody, restaurace, neplatí daně a veškerý byznys dělají v hotovosti. Je zcela nemožné držet si o nich přehled. Abychom se s těmito zločiny dokázali vypořádat, FSB vytvořila nové ekonomické oddělení. Nuže, a náš společný známý, Berezovskij, přesvědčil prezidenta, aby toto oddělení zrušil. Řekl mu, že bylo vytvořeno jen kvůli tomu, aby pomáhalo FSB vydírat firmy. Těch 300 až 400 našich nejlepších expertů bylo propuštěno. Mají rodiny, děti. A nemají co jíst. Takže pokud Berezovskij obnoví toto oddělení, Alexandrovi Litviněnkovi zřejmě můžeme odpustit.“
„Takže tato restaurace je místem, kde mohou hladové děti propuštěných agentů FSB dostat jídlo zdarma?“
„Ve skutečnosti je to přesně tak,“ odpověděl Chocholkov a rychle se postavil.
„Protože my sami máme jako státní zaměstnanci velmi nízké platy. Nemůžeme si ani jen dovolit jít do normální restaurace. Nemáme peníze. “
„Ale Berezovskij mi vyprávěl, že když jednou přespával v jednom z nejdražších hotelů ve Švýcarsku a šel dolů k bazénu, viděl tam generála Alexandra Koržakova – bývalého šéfa Jelcinova bezpečnostního aparátu.“
„To byl jen dar od nás všech. On sám nemá v peněžence ani rubl. Každý z nás se poskládal rublem či dvěma – všichni agenti co ho znali – a koupili jsme mu pobyt v luxusním resortu jako dar. “
„Chápu. Ale Litviněnko mi vyprávěl, že existuje videozáznam jak jste jednou v kasinu prohráli desítky tisíc dolarů za jediný večer. “
„To bylo ve službě. Pracoval jsem na jednom případě. Právě probíhala operace v kasinu. Dostal jsem oficiálně prostředky na hazardování a takříkajíc jsem je prohrál. Samozřejmě, kasino mi následně refundovalo peníze, o které jsem přišel. Tedy, refundace jejich nám, státní pokladně, vládě. Takže možná existuje videozáznam, ale žádný zločin se nestal. Byla to jen práce pro stát. “
„Není i nějaký jiný způsob, jak nechat Litviněnka na pokoji, který by nezahrnoval obnovu ekonomického oddělení? Chápete, my ho jen tak neopustíme a nenecháme vám ho napospas. Vy jste byli jeho šéfem, máte lepší představu o tom, co všechno Litviněnko umí a čeho je schopen. Pokud ho nenecháte na pokoji, budeme s vámi bojovat. Neměli byste nás podceňovat. Nemáme sice zbraně ani oficiální průkazy FSB, ale Berezovskij má peníze a vliv, Alexander má informace a já znalosti. Neměli byste nás podceňovat. Pokud Litviněnka nenecháte na pokoji, budeme bojovat. Věřte mi, nebude se vám to zdát jako drobná záležitost.“
„Už je půl jedné ráno,“ prohlásil Chocholkov. „Ráno musím brzy vstávat do práce. Vy pravděpodobně také musíte nutně jít domů. Máte auto? “
„Ne, zavolám si taxi.“
„Nedělejte si starosti. Můj kuchař Vás odveze domů. Víte, noční Moskva už není taková bezpečná jako kdysi. My dva jsme měli otevřený a upřímný rozhovor. Také byste nás neměli podceňovat. No hlavně, nepřeceňujte Berezovského vliv. A k tomu, co jste zmínili … nemám pochybnosti o tom, že máte spoustu znalostí. Sám jsem navštívil mnoho míst. Mluvím několika evropskými jazyky. Takže, také byste nás neměli podceňovat.“
Chocholkov vůbec nevytáhl otázku peněz. Také jsem o penězích neřekl ani slovo.
„Věc se má takto,“ řekl jsem Alexandrovi, když jsem se s ním setkal. „Je to špatné. Ty i Marina odsud musíte odejít. Nedožiješ ani do konce roku. Při nejlepším scénáři skončíš ve vězení. Nejhorší scénář ti vysvětlovat nemusím. “
Tehdy jsme rozhovor nedokončili. Do Alexandrova bytu jsem se vrátil v noci 24. září 2000, abych s ním prodiskutoval naši společnou knihu.
Zbytek příběhu a předmluvy si přečtete v knize Rusko v plamenech
