Ani v obdobích mezi invazi na Ukrajinu v roce 2014 a současnou válkou, kterou Kreml rozpoutal, ruská žízeň po mocenských silových hrách neutichla. Takhle Putin zasáhl v Kazachstánu, Bělorusku a Sýrii.
Ve skutečnosti jde o výhodnou munici pro protizápadní propagandu, která může tvrdit, že Moskva zasahuje tam, kde Západ selhal a upevnění pozic na Blízkém východě. Ten je důležitý pro každou mocnost – drží totiž propojení mezi „západním a východním světem“ – nachází se tam klíčové vojenské základny, řídí se tam oběh energetických komodit a reguluje anebo naopak podněcuje náboženská nesnášenlivost mezi třemi velkými náboženstvími.
Pokud považujete texty projektu Independence za přínosné, staňte se patronem projektu klikem na tento link
Ruské jednotky vstoupily do války až v čase, kdy byli všichni zapojeni značně vysíleni a Západ rozhodl, že dá od kruté občanské války plné nenávisti ruce pryč. Rusové letecky, výzbroji i expertízou v roce 2015 podpořily autokratického vůdce Bašára Asada, kterého Západ nemohl v souladu s prezentovanými hodnotami podporovat, a který byl v dané fázi války na straně prohrávajících. Od ruského vstupu se dynamika války změnila a vládní vojska výrazně zahnaly povstalce. Výměnou za permanentní ruskou účast na území a budoucí obchodní dohody tak vznikl zamrzlý konflikt, který podle expertů nebude vyřešen ani v několika příštích letech. Ruská podpora Asada podle kritiků pomohla válku a vylidňování země prodloužit o několik let.
Lukašenkovo spojenectví
Účast v konfliktu se významně strategicky hodila Moskvě také v případě vstupu do běloruské krize, která po roku 2019 nabírala parametry přípravy revoluce. Běloruský diktátor Alexandr Lukašenko v letech před aktuálními problémy prezentoval snahy oddělit se od vlivu Ruska a s Vladimirem Putinem neměl nejlepší vztahy. Krize a občanské nepokoje ho však přinutili tento postoj změnit, a naopak Bělorusko do ruského vlivu integrovat mnohem více. Samozřejmě výměnou za to, že Rusové mohou souseda pokládat za svůj satelit.
Bělorusko přecházelo několikaletou emancipací, které důsledkem bylo například to, že odmítalo uznat ruskou anexi Krymu a vytvořilo politickou opozici vůči diktátorovi Lukašenkovi. Ten nad zemi ztrácel kontrolu a v obavách z demokratizace v září 2019, těsně před listopadovými parlamentními volbami, uzavřel s Ruskem dohodu o hospodářské integraci, která má mimo jiné sjednotit daňový řád, občanský zákoník, zahraniční obchod či regulace trhu s ropou, plynem a elektrickou energií.
Politická opozice, která se v předešlých letech zaměřila na otevření jednání o spolupráci s Evropskou unii, situaci využila k mobilizaci odpůrců sbližování s Ruskem a těsně před volbami nabírala na síle.
17. listopadu 2019 proběhly parlamentní volby, ve kterých demokratická opozice ztratila jediné tři mandáty v Poslanecké sněmovně, dolní komoře Národního shromáždění. Podle pozorovatelů, některých médií a opozice šlo o důsledek masivní manipulace volebních výsledků.
Pozorovatelé OBSE podpořili tyto domněnky, když zdokumentovali případy, kdy byly hlasy pro opozici zahozeny do smetí, a naopak voliči vládní moci získávali za účast ve volbách hotovost, občerstvení, elektroniku, či zemědělské komodity. Volební úspěch díky tomu zaznamenali i zcela neznámí lidé, či Lukašenkovi podporovatelé, kteří ani nevedli kampaň.
Opoziční odpor společně s občanskými iniciativami spustil v květnu 2020 sérii masivních protestů vůči výsledkům mezinárodně neuznaných voleb. Posilňující se opozice věřila, že je situace v demokratizující se běloruské společnosti taková, že nedovolí vzniknout jakýmkoliv násilnostem. Bohužel, mýlila se.
V srpnu 2020 zvítězil v dalších zpochybňovaných prezidentských volbách Alexandr Lukašenko. Jeho oponentka Svjatlana Cichanouská obdržela podle volební komise 10,9 procenta hlasů. Vyvolalo to masivní protesty. Vláda v Minsku zatkla, uvěznila, anebo donutila k emigraci desítky opozičních politiků a občanských aktivistů. Protesty s desítkami tisíc obyvatelů začaly být potlačovány ze strany vlády násilně. V září 2020 do země vyslalo specialisty Rusko, dovezlo i bojovou techniku a spustila společná vojenská cvičení.
Nepomohla ani generální stávka, v rámci, které odmítla pracovat většina zaměstnanců státních firem. Potlačení protestů se přitvrdilo, tisíce Bělorusů skončilo za mřížemi, anebo zmizelo. Ze země byly vypuzeny poslední opoziční politici, perzekuce zasáhla novináře, blogery, trest neminul inteligenci včetně spisovatelů, či akademiků. Bělorusko je od dané doby prakticky v neustálém společném vojenském cvičení s Ruskem a také se zapojuje do války vůči Ukrajině.
Kazachstánská krize
Na přelomu let 2021 a 2022 došlo k další krizi v zemi pod vlivem Moskvy. Šlo o další diktaturu, která si šla vlastní cestou, ale ekonomicky a infrastrukturně zůstávala léta zcela pod kontrolou velkého bratra.
Kazašské krizi předcházela změna dekády zaužívaného vládnoucího klanu. Klanu uvádím záměrně. Kazašský diktátor totiž vše podstatné ovládá vlastními lidmi. Příbuzensky, mocensky, politicky a podnikatelsky spřízněnými.
Výměna klanů nastala, když v roce 2019 oznámil rezignaci jediný prezident, kterého samostatný Kazachstán kdy měl – Nursultan Nazarbajev. Starý vůdce, který po sobě nechal pojmenovat hlavní město země sice oficiálně odcházel kvůli vysokému věku, ve skutečnosti ho však z křesla vyháněla vysoká nespokojenost obyvatelstva a množící se problémy, které měl vyřešit jeho nástupce Kasym Žomart Tokajev – v době nástupu k moci šéf Senátu. Jak se ukázalo, ten začal pracovat na postupném odstraňování mocenského vlivu Nazarbajevových lidí i jeho samotného. Nazarbajev třeba ztratil pozici předsedy Bezpečnostní rady státu.
Protesty, které vedly k tragickým událostem se spustily hned počátkem roku 2022 ve městě Žanaozen. Povrchní vysvětlení je, že šlo o reakci na zrušený cenový strop na zkapalněný plyn LPG, který je pro kazašské domácnosti klíčovou položkou rozpočtu. Ve skutečnosti však šlo také o projev nespokojenosti s dlouhá leta neřešenými socio-ekonomickými problémy, které nevyřešil ani nový prezident, zaměřující se na politické a mocenské souboje.
Protesty se přesunuly také do dalších měst a situace nečekaně eskalovala. Ukázalo se, že se na pozadí občanských projevů odehrává také mocenský souboj. Oligarchové ztrácely miliardy a začaly přepisovat rozsáhlé majetky. Klíčové státní úřady měnily vedení a část mocných potají uprchla do zahraničí. Po několika dnech nechal navíc prezident zatknout bývalého premiéra a zároveň bývalého šéfa Národní bezpečnostní centrály Karima Masimova, kterého obvinil z velezrady.
Když situaci připomínající bezvládí začal využívat organizovaný zločin, který třeba napadal vězení, aby dostal na svobodu své členy, protesty přerostly v občanskou válku, kde byli zraněni a zabiti také příslušníci policie, či úředníci.
Pro upokojení situace proto zoufalý prezident Tokajev, který situaci nezvládal, zavolal na pomoc misi sil postsovětské Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Reakci bylo zejména vyslání ruských výsadkářů, což vyslalo davům v ulicích signál, že se chystá rázný zákrok vůči demonstrantům.
Protesty pak byly skutečně krutě potlačené. Zásahové jednotky smíšených jednotek policie a vojáků zasáhli ostrou palbou, přičemž nerozlišovali mezi mírumilovnými občanskými aktivisty a zločinci, kteří situaci zneužívali. Není možné objektivně zhodnotit, jak to dopadlo, odhady mluví o stovkách mrtvých, tisících zraněných a tisících zatčených. Není známo, jak bylo a je zacházeno s oligarchy a politiky z jednotlivých klanů. Ruští vojáci oficiálně po pomoci zemi opustili, ale situaci zůstali hlídat jejich experti.
Prokletí revisionismu
Zatímco u Kazachstánu si podle mnohých názorů Rusové nynější zásah nepřáli a chápali ho spíše jako nutnost pro udržení vlivu, ale zátěž, v zbylých případech je zjevné, že Rusko využívá krize sousedních zemí, které nejednou samo vyvolává k posílení, či přímo ovládnutí těchto zemí.
V prakticky permanentním ohrožení jsou zejména země s početnější ruskou menšinou. Ta je často ze strany Ruska burcována a zneužívána jako záminka pro intervence. Navzdory rozsáhlým lidských a ekonomickým obětem, které udržují desítky milionů lidí na Východě v permanentní socio-ekonomické mizérii, se Ruská federace pod vedením Vladimira Putina a bývalého vedení sovětských tajných služeb nevzdává myšlenky obnovení vlivu Ruska coby architekta Sovětského Svazu.
Opakované nabídky ze strany Západu na smíření a zvýšení životní úrovně obyvatel formou ekonomické spolupráce, byly pochopeny jako slabost a odmítnuty. Nápaditost ruského vedení při posilování významu země začíná a končí u použití síly a Rusko jako geopolitická hrozící síla je životní misí a poselstvím současného vedení Kremlu.
Platforma Independence sleduje hrozby nezávislosti a demokracie v zemích V4 a Pobaltí. Sleduje hrozby pro vývoj demokracie v regionu, kdo tyto hrozby způsobuje i možné důvody proč. Independence sleduje formy negativních vlivů, klíčové postavy a finance, které za tímto děním stojí. Právě sledovaní finančních toků a postav v zákulisí je tím, co Independence odlišuje od podobných projektů zaměřených na teoretické hodnocení hrozeb demokracie.
Pokud chcete podpořit projekty Independence, můžete se stát patronem projektu klikem na tento link, anebo darem na Číslo účtu 1027300577/6100 IBAN CZ4961000000001027300577 BIC (SWIFT) EQBKCZPP
