Reklama
 
Blog | Tomáš Lemešani

Rusko v plamenech: Útěk Alexandra Litviněnka do ciziny

Kniha o metodách režimu Vladimira Putina v Česku a na Slovensku nikdy nevyšla. Spoluautor Blowing Up Russia nyní formou předobjednávek na webu hithit.com hledá podporu pro publikování české verze. 

Přinášíme ukázku první kapitoly. Yuri Felshtinsky v ní dechberoucím způsobem popisuje útěk Alexandra Litviněnka do zahraničí.

Naposledy jsme si s Alexandrem povídali po telefonu. Bylo to 8. listopadu 2006. Kolem páté ráno bostonského času mi volali z moskevských novin Novaja Gazeta se žádostí o vyjádření k šířící se informaci, že Alexandra otrávili. Požádal jsem je, aby se ozvali později a zavolal jsem Alexandrovi. V té době už ležel v londýnské nemocnici. Řekl mi, že zhubl zhruba 15 kilo a že jeho tělo nedokáže přijmout jakékoliv potraviny ani tekutiny. No jeho hlas byl velmi silný. Povídali jsme si 15 až 20 minut, možná i déle.

V ten den Alexander věřil, že přežil pokus o vraždu. Chápal, že ho otrávili. Věděl, že za tím stála ruská Federální bezpečnostní služba (FSB). A byl si jistý, že rozkaz vydal ruský prezident Vladimir Putin. No stejně si byl jistý tím, že přežil a nejhorší už má za sebou. Příliš jsem se ho nevyptával. Tušil jsem, že je příliš zesláblý na to, aby analyzoval situaci a odpověděl na mé dotazy. „O několik dní budu doma,“ řekl mi. „Budeme mít čas promluvit si později“.

Alexander Litviněnko zemřel 23. listopadu. Byl bývalým podplukovníkem Federální bezpečnostní služby, kde svého času působil ve speciální jednotce proti organizovanému zločinu. Byla to jeho profese. Byl to jeho život.

Poznali jsme se v roce 1998. Tehdy prožíval velmi těžké časy. Od svých nadřízených dostal rozkaz, ale poprvé v životě nevěděl co dělat. Rozkaz zněl zabít jistého velmi bohatého ruského Žida, který nahromadil slušný obnos peněz během Jelcinovy éry. Jméno tohoto ruského Žida bylo Boris Berezovskij. Toho času byl dokonce vládním představitelem – působil jako výkonný tajemník Společenství nezávislých států.

Alexander se nakonec rozhodl. Přišel k Berezovskému a řekl mu o svém rozkazu. Následně s tím vyšel i na veřejnost. Na tiskové konferenci prohlásil, že někteří z nejvyšších generálů FSB jednoznačně porušovali zákon a dávali svým podřízeným důstojníkem nelegální rozkazy.

To byl konec Alexandrovy kariéry v FSB. Vyhodili ho. Poprvé jsem ho potkal v den, kdy se připravoval na tuto pamětní tiskovou konferenci.

Alexander byl velmi energický člověk. Jako atlet nepil ani nekouřil, co je na ruského muže velmi vzácný případ. Dlouho jsme si povídali. Právě jsem přišel do Moskvy, kde jsem nežil od roku 1978, kdy jsem emigroval do Spojených států. Vše bylo pro mě nové a byl jsem připraven naslouchat. Vyprávěl mi příběhy o svém životě celé hodiny. Mnohé jeho příběhy byly děsivé, protože pracoval pro mocnou FSB a žil velmi složitým životem. Některé příběhy se mi ani trochu nelíbily. Byly to příběhy o zvěrstvech, které páchala ruská armáda v Čečensku – o upáleni či pochováváni Čečenců zaživa a také velmi názorné popisy jejich mučení.

Alexander dobře věděl, že dříve či později bude za svou „zradu“ na tiskové konferenci potrestán a že mu nedokáže pomoci ani bohatý a vlivný Boris Berezovskij. Měl pravdu. V březnu 1999 byl Alexander zatčen a uvězněn za vykonstruovaný „zločin“, který podle vlády spáchal před několika lety.

Propustili ho v prosinci 1999, v době, kdy už jsem v Rusku dávno nebyl a Putin se měl brzy stát prezidentem. Od samého počátku Putinova funkčního období se mi nelíbilo, co dělal s Ruskem. Rozpustil horní komoru Ruského parlamentu, opětovně zavedl starou sovětskou hymnu a do nejvyšších vládních pozic dosadil své dobré přátele a kolegy z FSB. Mnohokrát jsem si vzpomněl na jedny z našich prvních rozhovorů s Alexandrem, které jsme vedli v kanceláři Borise Berezovského v Moskvě. Alexander tvrdil, že pokud se Putin dostane k moci, spustí čistky. Nepohodlných lidí nechá zavraždit nebo zatknout. „Cítím to. Zabije i nás. Věř mi, vím o čem mluvím.“ To bylo na počátku roku 2000, krátce předtím než se Putin stal prezidentem. Jak mohl Alexander vědět, že ho zatknou? Jak mohl rozumět Putinovi tak dobře a tak brzy? Vždyť to bylo v době, kdy ho ostatní stále považovali za moderního demokratického lídra.

V té době jsem se věnoval nové studii. Vyšetřoval jsem exploze v bytových domech, které se odehrály napříč několika ruskými městy v září 1999 a vyžádaly si více než 300 životů. Byl to nejhorší teroristický čin, jaký se kdy v Rusku stal.

Přišel jsem k závěru, že tyto teroristické počiny mají na svědomí ruské bezpečnostní služby, které z nich následně obvinili Čečence, aby vyprovokovali Druhou čečenskou válku. Ta se nakonec rozproudila 23. září 1999, krátce po útocích. No bylo v tom i mnoho věcí, které jsem nemohl vědět ani pochopit. Potřeboval jsem na to Alexandra. Proto jsem odletěl do Moskvy, abych se s ním setkal a požádal ho o pomoc. Povídali jsme se celou noc. Řekl mi, že něco velmi podobné explozím z roku 1999 se odehrálo v Moskvě v roce 1994 – těsně před První Čečenskou válkou a předchozími prezidentskými volbami. „Zjisti vše co se dá o Maxovi Lazovskom. Byl agentem FSB a vedl teroristickou kampaň v roce 1994. Pokud pochopíš Lazovskeho – jak pracoval, jak vybudoval svou organizaci – pochopíš všechno. Jurij, ale buď opatrný. Pokud se kdokoliv dozví, že vyšetřuješ Lazovskeho, zabijí tě. Rychle si domyslí, že se nezajímáš o rok 1994, ale o rok 1999. No klíčem ke všemu je Lazovskij a jeho systém. “

Moskvu jsem opustil následující ráno, 24. září 2000. Odnesl jsem si poznámky, které se staly kostrou naší knihy Rusko v plamenech. Byla to moje poslední návštěva Ruska.

Tutéž noc v Moskvě jsme rozebírali i Alexandrův útěk. Propustili ho z vězení, ale byl pod 24-hodinovým dohledem FSB. Dvě auta – v každém byli tři lidé – ho sledovali během dne. Jedno auto mělo službu vždy v noci. Viděl jsem to na vlastní oči, když jsem ho přišel navštívit. V Rusku neměl žádnou budoucnost a jeho další zatčení bylo jen otázkou času.

V květnu 2000 jsem se první a jediný krát pokusil vyjednávat s FSB. Chtěl jsem vědět, zda se mi podaří dosáhnout nějakou dohodu a získat garanci imunity pro Alexandra. Zdálo se mi, že devět měsíců, které Litviněnko protizákonně strávil ve vězení byly dostatečným „trestem“ za jeho tiskovou konferenci z listopadu 1998. Přes prostředníka, který s FSB neměl nic společného, jsem si dohodl schůzku s bývalým šéfem Litviněnka. Byl jím generál FSB Evgenij Chocholkov.

„Nebude jednoduché s ním mluvit,“ varoval mě Alexander. „Je to velmi seriózní člověk a bojechtivý generál. Takže při něm buď opatrný. A ještě jedna věc … ve válce utrpěl bombový šok. Když se rozčílí, nedá to najevo, ale začne se trochu koktat. Všichni jsme věděli, že když začne koktat, je s námi konec. “

Setkání se odehrálo 22. května v soukromé restauraci na Kutuzovského prospektu, v prosperující čtvrti známé všem Moskvanům. Od člověka, který toto setkání zorganizoval, jsem se dozvěděl, že Litviněnkův život a svobodu bude s velkou pravděpodobností možné koupit za několik milionů dolarů. Abych byl upřímný, očekával jsem, že všechno skončí při pouhém úplatku, jak se to v Rusku často stává.

Před malou restauraci jsem dorazil v 7:30 večer. Na dveřích visela cedulka „zavřeno“. Otevřel jsem dveře a vešel dovnitř. Bylo to útulné místo a uprostřed místnosti už stál připravený stůl. Kuchař, který ten stůl chystal, dostával instrukce od majitele – vysokého muže se širokými rameny.

„Přišel jsem příliš brzy?“ Zeptal jsem se majitele. „Přišel jsem na setkání s generálem Chocholkovem.“

„Ne, ne, jste zde přesně včas,“ odpověděl přívětivý majitel. „Pojďte, vítejte. Jsem generál Chocholkov. “

„Takže tato restaurace je vaše?“ Zeptal jsem se překvapeně. Neplánoval jsem totiž začít tuto konverzaci zrovna restauracemi.

„Ano, je moje. I kuchař je můj. Přivedl jsem si ho z Taškentu. Pracoval pro mě v Taškentu. Víte, býval jsem v Taškentu. “

Hlavou se mi začaly přehánět myšlenky. Taškent. Hlavní město Uzbekistánu. Uzbecká politická mafie. Chocholkov tam byl převelen v dobách, kdy byl Uzbekistán součástí Sovětského svazu.

„Víte,“ pokračoval Chocholkov, „nemám tuto restauraci, aby mi vydělávala peníze. Mám ji pro mé přátele. Je to velmi pohodlné. Je to místo, kde si můžete jít sednout a promluvit si – přesně jako teď my dva. Kde bychom se setkali, kdyby zde tato restaurace nebyla? Na ulici? Mimochodem, můj kuchař je velmi dobrý. Pijete vodku? “

„Piju.“

„Výborně.“

Generál nám oběma nalil první skleničku a rozhovor se začal.

Pokusil jsem se zjistit, zda je FSB připravena nechat Litviněnka na pokoji. A pokud ano, za jakých by to bylo podmínek. Měl jsem jen jediný argument. Litviněnko si už odseděl 9-měsíční rozsudek, a to byl dostatečný trest za jeho „zločin“. Pokud by FSB garantovala, že Litviněnkovi neublíží, byl jsem připraven uzavřít dohodu a na oplátku garantovat, že Litviněnko jako bývalý agent FSB nezveřejní kompromitující informace, kterými disponuje.

Generál mi však vysvětlil, že Alexandrovi neodpustí, protože se vzepřel systému. To není dovoleno nikomu. A těch devět měsíců, které již strávil ve vězení, byly pouze začátkem jeho problémů. Také mi vysvětlil, že kdyby on, generál Chocholkov zítra náhodou narazil na Litviněnka, uškrtí ho vlastníma rukama.

Během toho jak to generál říkal, zároveň také ukázal, jak přesně by se jeho ruce chopili Alexandrova krku. Výraz Chocholkovova obličeje, do té doby vcelku přívětivý a klidný, se najednou změnil a začal být děsivý.

Následovala přestávka, která mi přišla velmi dlouhá. Ticho prolomil generál.

„Myslel jsem to o-o-obrazně, samozřejmě jen o-o-obrazně,“ řekl, těžko koktajíc.

„Vlastně,“ pokračoval o něco klidnější, „samozřejmě existuje cesta z této situace. FSB zvykla mít ekonomické oddělení. Zaměstnávalo zhruba 300 až 400 našich agentů, kteří se specializovali v ekonomických záležitostech. Víte, dnes, při vzestupu tržní ekonomiky začala ostře růst i ekonomická kriminalita. Lidé kradou peníze státu, otevírají si kasina, obchody, restaurace, neplatí daně a veškerý byznys dělají v hotovosti. Je zcela nemožné držet si o nich přehled. Abychom se s těmito zločiny dokázali vypořádat, FSB vytvořila nové ekonomické oddělení. Nuž, a náš společný známý, Berezovskij, přesvědčil prezidenta, aby toto oddělení zrušil. Řekl mu, že bylo vytvořeno jen kvůli tomu, aby

pomáhalo FSB vydírat firmy. Těch 300 až 400 našich nejlepších expertů bylo propuštěno. Mají rodiny, děti. A nemají co jíst. Takže pokud Berezovskij obnoví toto oddělení, Alexandrovi Litviněnkovi zřejmě můžeme odpustit. “

„Takže tato restaurace je místem, kde mohou hladové děti propuštěných agentů FSB dostat jídlo zdarma?“

„Ve skutečnosti je to přesně tak,“ odpověděl Chocholkov a rychle se postavil. „Protože my sami máme jako státní zaměstnanci velmi nízké platy. Nemůžeme si ani jen dovolit jít do normální restaurace. Nemáme peníze. “

„Ale Berezovskij mi vyprávěl, že když jednou přespával v jednom z nejdražších hotelů ve Švýcarsku a šel dolů k bazénu, viděl tam generála Alexandra Koržakova – bývalého šéfa Jelcinova bezpečnostního aparátu.“

„To byl jen dar od nás všech. On sám nemá v peněžence ani rubl. Každý z nás se poskládal rublem či dvěma – všichni agenti co ho znali – a koupili jsme mu pobyt v luxusním resortu jako dar. “

„Chápu. Ale Litviněnko mi vyprávěl, že existuje videozáznam jak jste jednou v kasinu prohráli desítky tisíc dolarů za jediný večer. “

„To bylo ve službě. Pracoval jsem na jednom případě. Právě probíhala operace v kasinu. Dostal jsem oficiálně prostředky na hazardování a takříkajíc jsem je prohrál. Samozřejmě, kasino mi následně refundace peníze, o které jsem přišel. Tedy, refundace jejich nám, státní pokladně, vládě. Takže možná existuje videozáznam, ale žádný zločin se nestal. Byla to jen práce pro stát. “

„Není i nějaký jiný způsob jak nechat Litviněnka na pokoji, který by nezahrnoval obnovu ekonomického oddělení? Chápete, my ho jen tak neopustíme a nenecháme vám ho na pospas. Vy jste byli jeho šéfem, máte lepší představu o tom, co všechno Litviněnko umí a čeho je schopen. Pokud ho nenecháte na pokoji, budeme s vámi bojovat. Neměli byste nás podceňovat. Nemáme sice zbraně ani oficiálně průkazy FSB, ale Berezovskij má peníze a vliv, Alexander má informace a já znalosti. Neměli byste nás podceňovat. Pokud Litviněnka nenecháte na pokoji, budeme bojovat. Věřte mi, nebude se vám to zdát jako drobná záležitost. “

„Už je půl jedné ráno,“ prohlásil Chocholkov. „Ráno musím brzy vstávat do práce. Vy pravděpodobně také nutně jít domů. Máte auto? “

„Ne, zavolám si taxi.“

„Nedělejte si starosti. Můj kuchař Vás odveze domů. Víte, noční Moskva už není taková bezpečná jako kdysi. My dva jsme měli otevřený a upřímný rozhovor. Také byste nás neměli podceňovat. No hlavně, nepřeceňujte Berezovského vliv. A k tomu, co jste zmínili … nemám pochybnosti o tom, že máte spoustu znalostí. Sám jsem navštívil mnoho míst. Mluvím několika evropskými jazyky. Takže, také byste nás neměli podceňovat. “

Chocholkov vůbec nevytáhl otázku peněz. Také jsem o penězích neřekl ani slovo.

„Věc se má takto,“ řekl jsem Alexandrovi, když jsem se s ním setkal. „Je to špatné. Ty i Marina odsud musíte odejít. Nedožiješ ani do konce roku. Při nejlepším scénáři skončíš ve vězení. Nejhorší scénář ti vysvětlovat nemusím. “

Tehdy jsme ten rozhovor nedokončili. Do Alexandrova bytu jsem se vrátil v noci 24. září 2000, abych s ním prodiskutoval naši společnou knihu.

Reklama

Plán byl extrémně jednoduchý. Během příštích dvou týdnů Alexander překročí hranice – na místě, které si sám vybere – a nikomu o tom nedá předem vědět. Včetně mě. Jakmile překročí hranice, odletím za ním, kdekoli už bude, abych se přesvědčil, že je všechno v pořádku, skutečně je mimo zemi a nesedí v kanceláři prokurátora FSB. Pak dám vědět Marine Litviněnkové, že Alexander je svobodný. Ona následně zajede do cestovní kanceláře a koupí dovolenou pro sebe a svého syna Anatolije do kterékoli evropské země. Kamkoli bude nejjednodušší získat víza. Zaplatí cokoliv to bude stát, jen aby se dostali ze země tak brzy jak jen to bude možné. Jakmile Marina a Anatolij opustí Rusko, kontaktuji ambasádu některé ze zemí západní Evropy nebo Spojených států, rychle zařídím azyl pro rodinu Litviněnkových a operaci můžeme považovat za úspěšnou.

„Hlavně překroč hranice. To je hlavní. Zbytek můžeš nechat na mě. “

„Překročím hranici,“ řekl mi Alexander. „O to si nedělej starosti.“

Neprošly ani dva týdny a opravdu překročil hranice. V ruském městě Soči nastoupil Alexander na parník, který od dob Sovětského svazu cestoval mezi přístavy na pobřeží Černého moře. Za starých časů patřily všechny tyto přístavy do velkého impéria SSSR. Impérium se od té doby rozpadlo a přístavy se staly součástmi různých zemí, ale malý parník stále jezdil po své staré trase. Alexander přišel do Soči a nalodil se na černomořský parník se svým ruským pasem. Deseti dolary uplatil celníka, aby nezkontroloval, zda se jeho jméno nenachází na seznamu osob, které nemají dovoleno opustit Rusko.

Těch deset dolarů mu zajistilo přechod do nejbližšího gruzínského přístavu. Odtud zamířil do hlavního města Gruzie, Tbilisi, odkud mi zavolal. Okamžitě jsem odletěl do Gruzie. Mezitím už Marina Litviněnková vybavovala dvoutýdenní cestu do španělské Marabello, aby si užila dovolenou na jihu Španělska s jejím synem Anatolijem a skupinou ruských turistů.

Pro Alexandra bylo nejnáročnější několik následujících dní. Naší jedinou nadějí bylo, že FSB si neuvědomí dostatečně rychle co se děje. Že si nevšimnou, že jim zmizel z dohledu nejen Alexander, ale celá jeho rodina.

Byl to souboj s časem a na každé hodině záleželo. Vše šlo podle plánu, ale Alexander byl nervózní. A nemohl zavolat Marine. Jakýkoliv telefonát mohl být zachycen a všechno by zmařil. Náš harmonogram jsme měli do detailů dohodnutý. V určité datum a čas jsem měl přijít na letiště v Malaze a setkat se tam s Marinou a Anatolijem. Nechal jsem Alexandra v Tbilisi a odletěl do Španělska přesně podle plánu. Alexander se mi později přiznal, že dokud jsem seděl v letadle, sesypal se a zavolal Marine z gruzínského mobilu. Riskoval tím, že zruinuje celou operaci.

„Marina, kde jsi?“

„Odlétáme. Ztrácím signál … “ bylo všechno, co Marina stihla zakřičet do telefonu.

Spojení bylo přerušeno.

Stál jsem pod eskalátorem na letišti v Malaze čekáním na skupinu ruských turistů. Marina a Anatolij neměli téměř žádná zavazadla. Podle instrukcí si neměla brát s sebou nic, co by jakýmkoliv způsobem mohlo ruským celníkům naznačit, že do Španělska neodchází na dva týdny, ale navždy. Jakmile jsem uviděl jejich tváře, volal jsem Alexandrovi: „Tvá rodina je ve Španělsku.“ Odvezl jsem Marinu do hotelu v Marabello, následujíc skupinu ruských turistů, a vysvětlil jí celý plán. Strávil jsem v Marabello několik dní, dokud si Marina a Anatolij na situaci trochu nezvykli, a pak odletěl zpět do Gruzie. Alexander mezitím chodil po Tbilisi jako tygr v kleci.

Jakmile se Alexander a Marina ztratili z dohledu, lidé z FSB okamžitě pochopili, že rodina Litviněnka utekla. Správně předpokládali, že útěk byl s největší pravděpodobností zorganizován mnou. Federální služba bezpečnosti se tedy rozhodla lokalizovat nás prostřednictvím mého mobilu, který v FSB znali. Každou půl hodinu mi volali dva lidé, kteří chtěli vědět jak se mám a jaké je počasí v Bostonu. Jeden byl můj starý známý, který v květnu uspořádal setkání s generálem Chocholkovem, druhý byl major FSB Andrej Ponkin, který byl přidělen Litviněnkovi do role „rodinného přítele“. Podrobně jsem jim vyprávěl o mém životě i o počasí v Massachusetts. Telefon jsem nemohl vypnout, protože to bylo moje jediné spojení s Alexandrem a Marinou. Naší jedinou nadějí bylo, že budeme rychlejší a mobilnější než létající četa najatých vrahů, jejichž FSB vyslala do Gruzie. A také jsme byli.


V tomto bodě už o situaci vědělo i Velvyslanectví USA v Gruzii. Americké bezpečnostní služby se mnou otevřely diskusi o osudu rodiny Litvinenkových. Americké velvyslanectví v Tbilisi se však nedokázalo přizpůsobit našim časovým omezením. Když se situace podle našeho názoru stala kritickou a Alexander si spočítal, že nájemní vrazi FSB již dorazili do Tbilisi, odletěli jsme do Turecka. Aniž jsme o tom dali Američanům vědět, protože jsme neměli důvod věřit, že FSB naše jednání s velvyslanectvím neposlouchala. Turecko nevyžadovalo žádné vstupní víza pro Alexandra, nebo jeho rodinu. Jakmile jsem Alexandra přivedl do tureckého města Antalya a nechal ho v hotelu, obratem jsem odletěl do Španělska, kde na mě Marina a Anatolij čekali na již známém letišti v Malaze. Dne 27. října jsem přivedl Marinu a Anatolije za Alexandrem do pětihvězdičkového hotelu v tureckém městě Antalya. Ubytovali jsme se pod falešnými jmény. Pod mým vlastním jménem jsem rezervoval několik pokojů v hotelích napříč různými částmi města. Samozřejmě, nikdy jsme do nich ani jen nevkročili.

Americké velvyslanectví v Gruzii posunulo Litviněnkův případ americkému velvyslanectví v Turecku. No ani zde jsme neměli dojem, že Američané udělají rychlé rozhodnutí o udělení politického azylu. Samozřejmě, to vše bylo pro mě velmi znepokojující. Odletěl jsem domů do Bostonu, abych pokračoval v jednáních se CIA přímo na místě. Aby Alexander a jeho rodina nezůstali v Turecku osamotě, Alexander Goldfarb nasedl na nejbližší let z New Yorku do Antalye. Oba jsme letěli přes Londýn. Na letišti Heathrow se však naše cesty setkaly pouze telefonicky. Stručně jsem mu popsal situaci a odletěl do států, kde CIA definitivně potvrdila rozhodnutí, že Litviněnka nepřijmou.

Dne 1. listopadu s nimi Goldfarb odletěl do Londýna, kde Alexander, jeho žena a syn požádali o azyl. V srpnu 2001 moskevský deník Novaja Gazeta zveřejnil několik kapitol z naší připravované knihy.

Od té doby bylo zavražděno několik lidí, kteří nám pomáhali. Poslanci ruského parlamentu Vladimir Golovljov a Sergej Jušenko nám pomohli převézt nahrávky zakázaného dokumentu Vražda Ruska, který vycházel z naší knihy. Oba byli zastřeleni. Golovljov byl zavražděn 21. srpna 2002 a Jušenko 17. dubna 2003. Jurije Ščekočichina, poslance ruského parlamentu a zástupce šéfredaktora novin Novaja Gazeta – kde pracovala i nedávno zavražděna Anna Politkovská – otrávili. Delší čas strávil v komatu dokud 3.

července 2003 nezemřel. Se Ščekočichinom jsem se setkal v chorvatském Záhřebu v červnu 2001 a dal mu rukopis Ruska v plamenech pro zveřejnění v jeho novinách.

Do konce roku 2003 jsme v lotyšské Rize vytlačili 5 tisíc kopií ruské verze této knihy. Tuto edici jsme otevřeně a legálně poslali na prodej do Moskvy. Zásilku však cestou zkonfiskovala FSB. Podle oficiálního stanoviska totiž kniha odhaluje státní tajemství. Tím největším samozřejmě bylo, že ruské bezpečnostní služby stály za teroristickými útoky z roku 1999. A tak se poprvé od 70. let – když byly v SSSR zakázány díla Alexandra Solženicina – stalo, že byla v Rusku oficiálně zakázána kniha.

Navzdory vraždám jsme v naší práci pokračovali a sesbírali nové materiály. Udělali jsme co se dalo. Snažili jsme se zůstat v bezpečí a naživu. Selhali jsme. Šest let poté, co jsme přistáli v Londýně, jsem ztratil svého spoluautora. Dne 1. listopadu 2006 ho otrávili a pod předmluvou této edice Ruska v plamenech se mohu podepsat už jen sám.

Yuri Felshtinsky 4. únor 2007

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama