Reklama
 
Blog | Tomáš Lemešani

Rusko v plamenech: Vzpoura tajných služeb

Ruské tajné služby v roce 1999 nedokázaly vysvětlit okolnosti teroristických útoků v ruských městech. Sled událostí ukázal, že se do akcí zapojila samotná FSB. Ta si na špinavou práci najímala soukromou bezpečnostní sužbu Stealth a klíčovou postavu z prostředí organizovaného zločinu Maxima Lazovského. Ukázka připravované knihy Rusko v plamenech.

Hodně napovídá už samotný způsob, jakým tisková kancelář ruské vlády popsala teroristický útok provedený 23. prosince: „Obdrželi jsme informace o vyslání tří zkušených partyzánských bojovníků, včetně jedné ženy, do Moskvy [z Čečenska], kteří mají instrukce převzít vůdčí roli ve skupině teroristů vyslaných už dříve. Skupina cizinců, která se snažila kontaktovat partyzány z Grozného, byla zadržena a bylo zabaveno několik rádiem řízených výbušných zařízení, které měli u sebe, spolu s dvaceti kilogramy TNT a šestnácti rádiem řízenými protipěchotními zbraněmi, či protitankovými minami. V noci na 23. prosince byly vyhozeny do povětří koleje na úseku moskevské okružní železnice. Další bomba byla zneškodněna. Jsou přijímána opatření k identifikaci sabotážních skupin aktivních v Moskvě a Moskevské oblasti.”

Neproběhlo prakticky žádné vyšetřování teroristických činů. Obrázek byl každopádně dostatečně jasný: Čečenci nejprve vyslali „sabotážní skupiny“ do Moskvy a Moskevské oblasti; pak jim na pomoc poslali tři zkušené partyzánské vůdce; a nakonec byla přivezena „skupina cizinců“, aby jim ze zahraničí pomohla s bombami (zřejmě bomby nesli na svých tělech, když vstoupili do země). Výsledkem všech těchto složitých příprav byl teroristický útok na jeden úsek moskevské okružní železnice, který naznačoval, že skupiny sabotérů ještě nebyly neutralizovány (bylo tedy možné předpokládat, že teroristické útoky budou pokračovat).

Kniha Rusko v plamenech (anglický název Blowing Up Russia), která patřila k důvodům proč zavraždili Alexandra Litviněnka, v tuzemsku ukáže, jak pracují tajné služby, které vyhodily do povětří sklad ve Vrběticích a pronikly do politiky. Alexander Litviněnko, bývalý podplukovník FSB, otrávený radioaktivním poloniem v Londýně v roce 2006 napsal tuto knihu s Yuri Felshtinskym, který ji coby památku svého partnera šíři po světě. Projekt můžete podpořit v crowdfundingu

Všechno v prohlášení tiskové kanceláře bylo absolutně nepravdivé, kromě oznámení, že v prosinci 1999 došlo k výbuchu na úseku moskevské okružní železnice. Modus operandi naznačuje, že tento útok provedli také Lazovského lidé. V každém případě nelze považovat za pouhou náhodu skutečnost, že jen o čtyři dny později došlo v Moskvě k dalšímu teroristickému útoku. 27. prosince v devět hodin večer Vladimir Vorobjov, agent FSB na volné noze a zaměstnanec Lazovského společnosti Lanako, který pocházel z armádní rodiny (v roce 1920 měl jeho dědeček na starosti zbrojní závod Arsenal v Tule) a měl akademický titul (Ph.D.) v technických vědách, byl zaměstnán na Žukovského akademii (na vývoji nového systému protiraketové obrany), nastražil dálkově ovládanou bombu do autobusu na autobusové zastávce linky 33. Když bomba explodovala, na palubě autobusu nebyli žádní cestující a jedinou obětí byl řidič Dmitrij Trapezov, který utrpěl těžké pohmožděniny a otřes mozku. Trolejbusy stojící poblíž byly roztrhány šrapnely. Vorobjovův šéf Maxim Lazovsky pracoval nejen pro FSK, ale také pro SVR, kde byl jeho nadřízeným zkušený důstojník Pjotr Suslov, narozený v roce 1951.

Lazovsky byl jedním z jeho tajných agentů. Suslov oficiálně opustil zpravodajskou službu a začal v roce 1995 podnikat. Následně opakovaně cestoval do válkou zničeného Grozného, Bagdádu, Teheránu, Spojených arabských emirátů a dalších zemí Blízkého východu. Ve skutečnosti Suslov organizoval ilegální represálie.  K provádění misí zahrnujících nátlak a zabíjení najal kvalifikované bývalé pracovníky ze speciálních jednotek, zejména z jednotky zvláštních misí první (centrální) správy KGB známé jako Vympel.

Důstojníci Vympel byli zapojeni jako instruktoři i operátoři v první linii a dokonce byl na financování této práce zřízen speciální fond Vympel. Předsedou fondu byl  v Rusku dobře známý zločinecký „boss“ Sergej Kublickij (s přezdívkou „Vorkuta“). Suslov byl místopředsedou fondu.

Ve stejnou dobu byl Suslov také předsedou představenstva regionálního sociálního fondu „Právo a pořádek“ (Moskva, Voronkovskaja ulice). Suslov udržoval rozsáhlé kontakty ve státních složkách pro vymáhání práva a donucovacích orgánech, včetně vedení FSB. Suslov zejména udržoval blízký kontakt s generálmajorem Jevgenijem Chocholkovem, vedoucím Kanceláře dlouhodobých programů (UPP) zřízené v létě 1996, která představovala základ pro zřízení Kanceláře FSB pro analýzu kriminálních organizací o rok později. Alexej Antropov, absolvent zpravodajské školy Vnější zpravodajské služby, byl vedoucím úseku ve 3. sekci URPO se specializací na boj proti vnitřnímu terorismu. Lazovsky i Suslov byli s Antropovem zadobře.

Tajné oddělení FSB – URPO – s dlouhým, nesrozumitelným, často měněným názvem, aby veřejnost nepronikla ostře střeženým závojem tajemství, stojí za to představit.

Za účelem identifikace a následné neutralizace (likvidace) zdrojů informací představujících hrozbu pro bezpečnost státu byl zřízen Úřad pro analýzu kriminálních skupin. Jinými slovy, měl provádět mimosoudní popravy, činy provokace, terorismus a únosy. Jedním z Chocholkovových zástupců byl generálmajor N. Stěpanov a dalším bývalý ministr státní bezpečnosti Kabardinsko-balkarské republiky A. K. Makaryčev. UPP měla vlastní sekci externího dohledu; vlastního bezpečnostního konzultanta, plukovníka Vladimira Simajeva; vlastní sekci technických opatření a dvě soukromé detektivní a SBS agentury zvané Stealth a Cosmic Alternative. Ta se specializovala na odposloucháváním pagerů a mobilních telefonů a dalšími technickými opatřeními, zatímco Stealth měl legendární pověst.

Stealth, soukromá SBS služba a detektivní agentura, která pravidelně měnila svůj název, byla zaregistrována jako podnik v roce 1989, na samém úsvitu perestrojky, obyvatelem Moskvy jménem Ivanov, který byl agentem páté správy KGB. Ivanov byl zapojen do boje proti vnitřnímu terorismu, přičemž jeho kontaktem bylo oddělení plukovníka V. V. Lucenka, které poskytovalo operativní podporu vzniku a činnosti Stealth.

Za asistence Lucenka, který využíval soukromou firmu k řešení spíše osobních než provozních záležitostí (bezplatné poskytování různých druhů ochrany neboli „střechy“ pro komerční organizace), v období 1989-1992 Stealth rozvinul rozsáhlé kontakty v kriminálním podsvětí a v oblasti bezpečnostních složek a stal se jednou z nejznámějších bezpečnostních agentur v Rusku.

Po propuštění z bezpečnostních agentur v roce 1992 převzal Lucenko kontrolu nad SBS-kou, kterou na sebe znovu zaregistroval jako jeden ze společníků. Lucenkovy kontakty v různých odděleních bývalého KGB v kombinaci s exodem velkého počtu zkušených agentů z ruských bezpečnostních služeb, kteří také udržovali své vlastní osvědčené kontakty a sítě agentů, znamenaly, že Lucenko byl schopen naverbovat vysoce kvalifikované odborníky pro práci v Stealth.

Lucenko si ze svého předešlého působení (boj proti terorismu) udržel spolehlivé kontakty se zástupci bývalé deváté správy KGB (ochrana představitelů režimu). To mu umožnilo kontaktovat Koržakova, Barsukova a jejich okolí a nabídnout jim služby Stealth, pod jeho vedením, na pomoc SBP a FSK v méně tradičních formách boje proti organizované trestné činnosti.

Jeho návrh byl přijat a za přispění Koržakovova prvního náměstka, generála Ragozina, byl rychle vypracován obecný akční plán. Program předpokládal využití zločineckých a extremistických organizací, jednotlivých zločinců a přeškoleného vojenského personálu z oddělení speciálních misí GRU, Ministerstva obrany, Ministerstva vnitra a FSB podkopávat a rozbíjet zločinecká uskupení a fyzicky eliminovat „šéfy“ podsvětí a vůdce zločineckých organizací.

V praxi vše dopadlo podle onoho věčného ruského principu: „chtěli jsme to dělat jinak, ale dopadlo to jako vždy“. Stealth poskytl „střechu“ pro řadu aktivit organizace a prováděl různé druhy operací s cílem vyvinout tlak na kriminální a komerční konkurenty, včetně vražd na objednávku. Na podporu této činnosti zajistili Koržakov, Barsukov a Trofimov zastavení případného vyšetřování firmy ze strany orgánů činných v trestním řízení a bezpečnostních složek. Šéfové Ministerstva vnitra, daňové policie a státního zastupitelství byli informováni o obsahu počátečního programu, pro který byl Stealth vytvořen, a bylo dosaženo shody, že firmu nebudou vyšetřovat.

Stealth zpočátku používala jako svou údernou sílu Izmailovu organizovanou zločineckou skupinu, ale postupně finanční vliv firmy a infiltrace jejího personálu proměnily Stealth ve „střechu“ nebo krytí Izmailovy skupiny, přičemž Lucenko se stal jejím loutkovým vůdcem. Ve stejné situaci se ocitly i další soukromé bezpečnostní společnosti jako Kmeti a Cobalt. Všechny byly využity k realizaci stávajícího programu boje proti organizovanému zločinu netradičními prostředky. Zapletly se do řady známých nájemných vražd zločineckých vůdců, obchodníků a bankéřů.

Operativci, kteří tyto vraždy provedli, byli najatí zabijáci ze skupin tajných služeb na volné noze. Všechny operace byly zpravidla plánovány a prováděny vysoce profesionálním způsobem, přičemž v případě nutnosti se počítalo s eliminací samotných nájemných vrahů a jednotlivců, kteří poskytovali jejich krytí. Představa, že by vyšetřování tohoto druhu zločinu někdy vyústilo v soudní proces, byla zcela nereálná. Všichni zločinci zapojení do těchto činností, kteří byli náhodou zadrženi, jednoduše nežili dost dlouho na to, aby se dostali k soudu.

Postupem času se Stealth vyvinul v účinnou SBS-ku a detektivní organizaci, vybavenou širokou škálou technologií, včetně speciálních instrumentů a zbraní (některé z nich byly i nelegální), s výplatní listinou čítající až 600 jednotlivců. Přibližně sedmdesát procent jejího personálu tvořili bývalí příslušníci FSB a SBP a asi třicet procent z nich byli bývalí příslušníci policejního sboru. Stealth byla transformována na UPP v roce 1996, i když si nadále zachovala určitý stupeň autonomie.

Hlavním principem, na kterém UPP fungoval, bylo „řešení problémů“: pokud existuje problém, musí se najít řešení. Vodítka k existenci tohoto principu smýšlení lze nalézt v pamětech Pavla Sudoplatova, publikovaných v Moskvě v roce 1996, které jsou oblíbeným referenčním textem vedení UPP. Vražda prezidenta Čečenska Džochara Dudajeva je dobrým příkladem přístupu k řešení problémů k dosažení bojového cíle. Lidé, kteří tuto vraždu organizovali, se také podíleli na založení UPP.

V jistém smyslu byla Dudajevova vražda vraždou na objednávku, ale v tomto případě vedení státu smlouvu vypovědělo. Ústní, ale přesto oficiální příkaz k odstranění Dudajeva vydal ruský prezident Jelcin. Prehistorie tohoto rozhodnutí je nejasná a záhadná. Někdy po 20. květnu 1995 začala mezi ruskou a čečenskou stranou neformální jednání o zastavení vojenských operací a podepsání mírové dohody. Na čečenské straně jednání organizoval bývalý generální prokurátor Čečenska Usman Imajev a na ruské straně známý podnikatel Arkadij Volskij. Rusové se snažili přimět Čečence ke kapitulaci. Jménem ruského vedení nabídl Volskij Dudajevovi možnost odejít z Čečenska do jakékoli jiné země dle vlastního výběru (jak řekl Jelcin: „kamkoli chce, a čím dále od Ruska, tím lépe“).

Setkání s Dudajevem však nebylo pro Volského příjemné. Dudajev se cítil uraženě a byl rozzuřený. Volského pravděpodobně zachránilo před okamžitými opatřeními odplaty pouze jeho parlamentní postavení. Imajev nebyl ušetřen ani Dudajevova hněvu; brzy poté byl obviněn ze spolupráce s ruskými tajnými službami. Poté, co byl Imajv stažen z procesu vyjednávání a degradován, vrátil se do své rodné vesnice Kulary, kde se stal duchovním a začal kázat normy islámského práva šaría. Ruské úřady se nijak nepokusily zabránit Imajevovi v cestě do Istanbulu a Krakova, kde se Čečenci cítili dostatečně bezpečně, aby se zapojili do otevřené protiruské propagandy. Dudajev vyjádřil znepokojení nad Imajevovou radikalizací. Imajev se vrátil do Čečenska těsně předtím, než byl čečenský prezident zavražděn, přičemž byl naposledy viděn na ruském území u vesnice Kulary, kam odjel na schůzku se zástupci federálních úřadů. Imajev řekl mužům, kteří ho doprovázeli na cestě do Kular, že se vrátí za týden. Spolu s lidmi, kteří na něj čekali, odletěl vrtulníkem neznámo, kam a už ho nikdo neviděl.

Jednání zahájená Volským a Imajevem však měla pokračování: Dudajev se dokázal dohodnout s Moskvou na zastavení vojenských operací. Za příslušný dekret byl Dudajev požádán, aby zaplatil další mnohamilionový úplatek. Zaplatil peníze, aby nebyli zabiti další lidé pro nic za nic, ale žádný dekret o zastavení vojenských operací to neznamenalo. Lidé v Jelcinově doprovodu Čečence „vyhodili“.

Rozzlobený Dudajev poté nařídil svému poručíkovi Šamilu Basajevovi, aby buď získal peníze zpět, nebo zajistil zahájení mírových jednání a zastavení vojenské akce, za kterou již byly peníze zaplaceny. Basajev přišel s novým nápadem. 14. června 1995 se pokusil přimět Koržakova, Barsukova a Soskovce, aby splatili svůj dluh tím, že se zmocnil nemocnice v Buďonnovsku s více než tisícovkou rukojmích. Koneckonců, šlo o vážnou obchodní dohodu, kterou se snažil uzavřít!

V reakci na Basajevovo obsazení nemocnice už ruské speciální operační komando Alfa obsadilo první patro budovy a chystalo se osvobodit rukojmí a zbavit se teroristů, když se ruský premiér Viktor Černomyrdin po analýze situace zavázal zprostředkovat jednání. Slíbil, že okamžitě zahájí mírová jednání, trval na zastavení operace s cílem osvobodit rukojmí a zaručil Basajevovým mužům nerušený ústup do Čečenska. Naskytla se další šance osvobodit rukojmí a zlikvidovat Basajevovy muže na jejich cestě domů, přičemž speciální podjednotka sil Vityaz čekala na rozkaz. Rozkaz však nebyl vydán: Černomyrdin dal Basajevovi záruky a musel dodržet slovo.

3.července 1995 prezident Jelcin podepsal dekret, za který Dudajev zaplatil: „O umístění agentur pro vojenské řízení komunikací, vojenských jednotek, institucí a organizací ozbrojených sil Ruské federace na území Čečenské republiky.” 7. července Jelcin podepsal druhý výnos, kterým podrobně popisuje postup provádění prvního.

Po zadržení rukojmích v Buďonnovsku přidali kremelští byrokraté jméno Šamila Basajeva k Dudajevovu na seznam nežádoucích svědků. Rozhodli se ho zlikvidovat za pomoci speciálně zřízené jednotky bojových operací, které velel náčelník 3. sekce KGB (Vojenská kontrarozvědka) generálmajor Jurij Jarovenko.

Zároveň byla zřízena skupina bojových operací pod velením Chocholkova (v Čečensku působil pod krycím jménem Denisov) s cílem eliminovat Dudajeva. Ve skupině působil kapitán první hodnosti Alexandr Kamyšnikov (budoucí zástupce velitele) a řada dalších důstojníků. Sídlili na vojenské základně v Khankale. Do skupiny byli přiděleni i čečenští státní příslušníci, jako například Umar Paša, který dříve sloužil v Dagestanu a po Dudajevově odstranění byl povýšen a převelen do Moskvy. V operaci byla také použita letecká větev GRU, která měla dvě letadla pro zaměřování raket na naváděče v radiotelefonech. Dudajevův běžný telefon byl úspěšně vyměněn za telefon s takovým zařízením.

22.dubna 1996 Dudajev, jeho žena Alla a několik společníků vyrazili ze sídla v Gekhi-Chu v oblasti Urus-Martansk v západním Čečensku, kde strávili noc, a vydali se na cestu do lesů. Dudajev se vždy přesouval pryč z osídlených oblastí, když potřeboval telefonovat, protože bylo těžší zjistit jeho pozici mimo centra obývaných oblastí. V této oblasti nebyl žádný souvislý lesní porost, pouze křoviny s občasnými stromy. Alla začala připravovat jídlo, zatímco muži stáli stranou. Když Dudajev telefonoval, nikdy jim nedovolil, aby se k němu přiblížili. Jednou už totiž zažil, že během telefonátu došlo k leteckému útoku.

Tentokrát však Dudajev telefonoval déle než obvykle (povídá se, že mluvil se známým ruským obchodníkem a politikem Konstantinem Borovoiem, který zůstal na lince s Dudajevem, dokud nebyl hovor přerušen). Řízená střela z ruského útočného letadla SU 24 namířená na signál z Dudajevova satelitního telefonu, explodovala blízko Dudajeva, což mu způsobilo popáleniny tváře. Přistavené auto naložilo Dudajeva na zadní sedadlo a jeho žena se posadila vedle něj. Dudajev byl  v bezvědomí a měl ránu za pravým uchem. Zemřel, aniž by znovu nabyl vědomí. Státní výbor obrany Čečenska pověřil přípravou jeho pohřbu Lecha Dudajeva, synovce čečenského prezidenta. Dudajevovo pohřebiště mohlo být známé pouze úzkému okruhu jednotlivců, včetně Zelimchana Jandarbijeva, který nahradil Dudajeva ve funkci předsedy Státního obranného výboru a úřadujícího prezidenta Čečenské republiky až do voleb v roce 1997, kdy byl prezidentem zvolen Aslan Maschadov. Podle čečenských zdrojů, když Alla, vdova po prezidentovi a Musa Idigov, osobní strážce prezidenta, byli zatčeni na letišti ve městě Nalčik, byly Dudajevovy ostatky narychlo znovu pohřbeny na novém místě. Od doby, kdy byl Lecha Dudajev zabit během druhé čečenské války, neexistují žádné oficiální zdroje uvádějící, kde je Džochar Dudajev pohřben.

Likvidace Dudajeva byla pravděpodobně nejúspěšnější operací, kterou provedl Chocholkov a jeho skupina. Sám Chokholkov byl za úspěšné dokončení své mise nominován na řád „Hrdina Ruska“, ale dal přednost funkci šéfa nově založené jednotky URPO v hodnosti generálmajora.

V létě 1996, poté, co skupina Koržakov-Barsukov-Soskovec byla odstavena od moci a generál Lebeď byl propuštěn z funkce tajemníka Rady bezpečnosti, společnost Stealth již nemohla počítat s podporou státních struktur a byla zcela ponechána vlivu zločinecké skupiny Izmailova. Lucenkovy jediné zbývající vážné kontakty na státní úrovni byly nyní v URPO, v jejímž čele stál generál Chocholkov. Přesah organizovaných zločineckých skupin do státních bezpečnostních složek byl podle vedení FSB přirozeným důsledkem.

Logika věci tak bohužel stále častěji zatahovala tajné služby do čistě kriminální činnosti. Teoreticky měl tomuto trendu čelit odbor vnitřní bezpečnosti FSB, v praxi však nebyl schopen udržet boj proti masové kriminalitě páchané s přímým souhlasem nebo účastí FSP a SBP. Jedinou nadějí, která zbývala, byl jediný zbývající orgán činný v trestním řízení – Oddělení pro vyšetřování trestných činů. V lednu 1996 byl osmatřicetiletý Vladimir Cchaj, „poslední romantik trestního vyšetřování“, převezen na Moskevské kriminální oddělení (MUR).

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama