Reklama
 
Blog | Tomáš Lemešani

Kniha o Babišovi pro zapšklé starce

V době postfaktuální je povinností autorů přesvědčovat konzumenty nimi vytvořených obsahů o tom, že to, na co se dívají a čemu věnují čas, má smysl, hodnotu a váhu. Nevyhnu se tomu ani já. 

Části čtenářů je zřejmé, v čem je stav, kdy mocný politik drží majoritní podíly na jednotlivých trzích coby podnikatel a velká část jeho příjmů pochází z veřejných peněz, zrádný. Mnozí se však nad podstatou tohoto stavu nezamýšlejí, nebo si eventuální problémy neumí představit.  

Během přípravy knihy o Andreji Babišovi se setkáte s množstvím vlažných až chladných reakcí. Nejčastější z nich vulgárně, prudce, ale někdy i bez emocí označují autora za zoufalce toužícího po pozornosti. Nejčastější jde o reakce stylu: “A kolik knih bylo napsáno o Babišovi?”, “Další kniha, nemáte co jiného na práci?”, “To čtou a píší pouze starci”, nebo “Nechte to na Kmentu”. 

Na knižním trhu jsou mimo předchůdce Můj stát, moje firma – Z Bureše Babišem (v době přípravy Můj stát, moje firma) čtyři knihy monitorující příběh a veřejné vystupování Andreje Babiše. Osobně si myslím, že si tak významná a kontroverzní postava kopírující vývoj samostatného Česka a Slovenska zasluhuje mnohem více titulů. Dosud publikované knihy navíc přináší spíš anonymní historky, či tradující se příhody, než důkladnou analýzu vlivů podnikatelského působení Andreje Babiše na jím vlastněných společnostech i na tržní prostředí v Česku. A právě tuto mezeru chci vyplnit. 

Rozhodně si přitom nemyslím, že by mělo jít o čtení “pro starce” a čtenář nemusí být ani “zapšklý”. Právě mladší publikum, kterému je to často “šumák”, bude na pokřivené prostředí oligarchizace doplácet v budoucnu nejvíc. Zamýšlet se nad tím může vést k roztrpčení, avšak nezamýšlet a nechat to být, vede zaručeně k hlouposti.

Právě apatická společnost nesledující veřejné dění, bez zájmu o správu společných peněz a její vývoj je tím, po čem oligarchové touží. Právě v tomto prostředí si totiž mohou dovolit takřka cokoliv a politický souboj odvádět na smyšlené hodnotové souboje.  

Hodně častá je také prozaická akceptace korupčního chování smíchaná s mindráky a ochucená o marketingové ingredience populistů. Ta přivádí velkou část společnosti k tvrzením a představám stylu: “Nevadí, že krade, pokud nám něco nechá”, “A co má být, že krade, dělal by to na jeho místě každý”, nebo “On nekrade, vždyť je bohatý, už to nepotřebuje”. 

Úryvek z knihy Můj stát, moje firma, kterou můžete podpořit, nebo předobjednat klikem na tento link nebo zprávou na marketing@biztweet.eu

Jde o mimořádně nebezpečné pokřivení kritického myšlení, které ovládá celý náš region a útočí na nejnižší mamonové pudy. Logika vychází z předpokladu, že se do politiky vstupuje pouze ze záměrem majetkově si přilepšit, že je to normální. Vychází také z představy, že korupčník chce krást, ale jen tak trochu, tak akorát. Stejně jako představa o tom, že bohatý člověk netouží být ještě bohatší, jde o mimořádně naivní představu populace, která si léta nepřišla na lepší životní standard, a proto si tento svět neumí představit. Personifikuje si ho do svého prostředí.   

Akceptace korupčního chování vedoucího ke ztrátám veřejných rozpočtů je vskutku jedovatá. Ti, kteří se s korupci vedoucí k obohacení na úkor společných peněz smiřují, nerozumí faktu, že veřejné peníze jsou i jejich. Je to pro ně letitou zkušeností abstraktní představa.

Co však na konci dne budou vidět je to, že v jejich obci budou chybět peníze na opravu mostu, rozpustí se místní klokánek, dojdou finance na provozování sociální služby a když půjdou děti do školy, budou na ně čouhat třicetileté zrezivělé kovové zárubně. Ten, kdo považuje veřejné finance za bezedné, bude také, a to bohužel zřejmě hodně brzy, s nelibou sledovat krach představ o penzích a možná už vlastním rodičům přispěje na důstojný důchod ze svého. 

Společné peníze nejsou ničím jiným než hromádkou, na kterou putují odvody a daně, které denně každý z nás platí. Z rohlíku, piva, akvizice bydlení, jízdy autem, či toho, že nějaké peníze přijímá. Historie ukazuje, že divoké období rozhazování zpravidla zatáhne několik dalších generací. Účet po vládách s Andrejem Babišem nebude výjimkou, otázkou je, zda si to veřejnost všimne, nebo bude věřit obviňování neustále generovaných fiktivních nepřátel jako Brusel, banky a pražská kavárna.   

Stát bude muset populistické dárečky a štědré dotace úzké skupině firem kompenzovat zvýšením daní a odvodů. Nejprve se sice populisticky vyvrší na korporacích a bankách, které nikdo nemá rád. Logicky se však účet přesune přes velké, střední, malé firmy a živnostníky až na běžné zaměstnance, kteří budou odvádět více za vlastní práci, či spotřebu. Jejich zaměstnavatelé si třeba nebudou moci dovolit tolik zaměstnanců jako dosud a někteří se stanou přebytečnými. Zpravidla jde o ty, kterým jsou nehospodárně spravované finance na začátku tohoto popisu “šumák”. 

Oligarchizace politiky také vede k pokřivení trhu a podnikatelského prostředí, kde vzniká rozdělování na naše lidi a ty další. Autocenzura způsobena atmosférou strachu a úspěch těch, kteří si ho nezasluhují díky kvalitě, ale známostem, je něčím, co v dnešní světové konkurenci působí jako koule na noze běžce uprostřed běžeckých závodů. 

Mávnout rukou nad Andrejem Babišem a manýry, které styl jeho podnikání a politiky přináší je tedy mávnutím rukou nad osudem sebe samotného i svých dětí. 

Věřím, že v knize Můj stát, moje firma popíšu nejen konkrétní abnormality fungování českého systému řízení společných peněz, ztráty veřejných rozpočtů a hrozby, které z konfliktu zájmů politiků visí nad českým občanem, ale také konkrétní metody jak se z aktivní občanské společnosti cíleně vytváří společnost apatická a taká, která vnímá psaní o Babišovi jako aktivitu “zapšklých starců pro zapšklé starce”. 

Ukázka knihy Můj stát, moje firma, kterou můžete předobjednat také na marketing@biztweet.eu

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama